Kde je ta čokoláda???

Ze života matky, aneb jak se učím vychovávat…
úvod: Eliška (něco málo přes tři roky…) přijde za mnou, když u stolu nadepisuji pé-efka, která jsme společně vyráběly…
E: „Maminko, podívej co jsem našla… „/ v ruce drží malou čokoládku z adventního kalendáře… jenže my už jsme tu „dnešní“ otevíraly, a ona ji jedla ráno…
Já: „Eli, co je to za čokoládu?“
E: „To jsem našla, tady – podívej…“ / dovede mě do obýváku, kde na zemi leží adventní kalendář, a v něm otevřeno daleko víc okének, než by mělo být…a to včetně velkého okna, kde se schovával čokoládový Ježíšek…
Já: „Elinko, kde je ten Ježíšek?“
E: “ Já nevím“…
Já: „Elinko, tys ho snědla?“
E: „Ne. To byl asi krteček..“
Já: „Ne, Elinko, krteček to být nemohl…já jsem ho tu neviděla. Elin, ty jsi snědla tu čokoládu???“
E: „Ne“…
Já: „Elinko, prosím Tě, řekni mi, jak to bylo s tou čokoládou…“

Pláč. Elinka pláče, drží mě za ruku a koulí na mne ty svoje obrovský oči a nápadně mi připomíná kocoura ze Shreka.

Já: „Elinko neplakej, řekni mi, jak to bylo a vymyslíme co s tím…“
E: „Já ji nesnědla“
Já: “ Elinko, ta čokoládka ale nemohla zmizet, tak mi řekni, kde tedy je…“
E: Fňuká „No ona asi odhopkala…“

Elinka na mě stále valí ty svý zaslzelý oči a doufá, že jí její verzi uvěřím. Jelikož obě víme, jak to bylo, já už v sobě pod atakem Eliščiných nezlomných argumentů začínám dusit smích. Avšak zachovávám kamennou tvář a snažím se jí dát najevo, že její argumenty beru vážně, ale trochu tuším, že to asi bylo jinak…
Já: „Ta čokoláda, nemohla odhopkat, nemá nožičky. Řekni mi pravdu, není správný, si takhle vymýšlet. Jestli jsi ji snědla, vymyslíme co s tím budeme dělat, když Štědrý den daleko, a my už teď nemáme tu čokoládu…Jen mi řeki pravdu, kde je ta čokoláda…Ty jsi tu čokoládu spapala? “
E: Pláč. „Maminko, on ten Ježíšek asi zmizel…“ ukazuje mi obrázek, který prosvítá fólií v adventním kalendáři na místě, kde ho nedávno ještě překrývala čokoládka… a povídá: „podívej, tady má nožičky, tak on asi odešel“….
Já: pláč – smíchy ( myslím si: copak takhle, se dá vychovávat???) Pláču a vysvětluju jí, že pláču, protože jsem smutná, že ten Ježíšek UŽ odešel pryč…

Po nějaké chvíli, se Elišky znovu a naposledy ptám, jak to bylo s tou čokoládou. To je asi za deset osm… Elinka je nespavec, a v 9 ji obvykle do postele přemlouvám, čtu pohádku, zpívám, vyprávím, dělám psí kusy, aby šla spát …

Je za deset osm a Eliška na mou poslední otázku, jak to bylo s čokoládou povídá: “ Maminko, já už jsem ale unavená a chci jít spinkat. Už si nebudeme povídat, podívej se, jaká je venku tma, tak už zavřeme pusinky a budeme spinkat, ano….? „